„Tři roky. Bohové už jsou to opravdu tři roky, co jsem tu byl naposledy…” Přemítám si v hlavě a kráčím spolu s přáteli údolím pod hradem Houska. Tak dlouhý a přitom krásný čas. Mnoho se stalo, mnoho se změnilo…a přitom něco zůstalo stejné. Na odbočce se stáčíme na zelenou trasu. Vůně jsou pořád stejné. Jako by to bylo včera, co jsme se sešli u Mácháče, opékali buřty a druhý den vyrazili směr Houska.
Naše parta na cestě
Kolik nás vlastně bylo? Ale ano pamatuji si na všechny tváře. První oltář byl z mechu, dřeva a pár kamenů. Pochybuji, že z něj něco zbylo, zvláště když si vzpomenu na obnovu oltáře na Slatinném Vrchu, ze kterého si po roce někdo udělal ohniště. Ha ty skály si pamatuji. Už jen jednu dvě zatáčky a… jsme tu. Po mé pravé ruce se tyčí obrovský skoro kolmý sráz vedoucí na Drnclík. Nalevo poté pokračuje stále dolů do vlhké bažinaté rokle. Přesně do ní mi před třemi lety spadl spacák. „No nedá se nic dělat“ řekl jsem si a vyrazilo se nahoru. Po dlouhém škrábání jsme vylezli až na skálu, tyčící se nad zalesněným údolím. Bude tam tedy ještě? Sice udýchaný, ale poháněn očekáváním se vydávám hledat. Co všechno dokáže čas? Jak rychle dokáže ztrouchnivět dřevo? Kolik zvěře kolem každou noc asi prošlo? Představuji si, jak se jednoho podzimního večera dva kanci perou o území či o přízeň nějaké samice a přitom zbourají vše, co jim stojí v cestě. Tři roky jsou opravdu dlouhá doba. Procházím borůvčím a hledám správný strom. Tenhle to nebyl, tenhle také ne. Tenhle vypadá podobně, ale opravdu za tři roky nedokázal zůstat na místě ani kámen? Je to možné. Kopnout do tří kamenů je velice jednoduché. Pak se otočím a vidím, jak TPM stojí u jednoho stromu o kousek dál. Vydávám se za ním a… je tam! Stojí stále klidně v objetí kořenů. Mech sice zmizel (kupodivu), ale dřeva zůstali a dokonce i ten falický klacek je v něm stále zabodnutý. O dva metry spadla velká větev, o kterou se chodí drbat podle chlupů kanci. Některé věci dokážou vydržet i v blízkosti takového rizika. Chvilku tam stojím a jen tak obdivuji krásu historie. Je krásné mít kam se vracet a je krásné sledovat vývoj času. Přírodo posvátná, domovino mocná. Pomalu se zvedám a s úctou odcházím k batohům, abych se posílil na opravy. Večer nás čeká rituál…
O oltáři:
Oltář na Housce po výrobě před 3 lety
Oltář je zasvěcen přírodním duchům kraje okolo Housky. Všude nemusí nutně stát megalomanské menhiry, okolo kterých chodí armády geomantů osahávajících nebo vysávajících každý dotek posvátnosti. Decentnost je někdy na místě a pestrost smyslů je různá. Proto i tento oltář je malý… a přitom výjimečný. Je symbolem našeho spojení s krajem. Naší úcty, náklonnosti a touhy po souznění i s ostatními dětmi Matky Země. Když půjdete někdy okolo, zkuste se u něj zastavit. Pozdravit duchy, či jim třeba i zazpívat, a když se k němu vydáte, zkuste být tišší. Zkuste našlapovat jemně, abyste co nejméně poškodili krásy okolních borůvčí. Ticho je totiž často dar, kterého se nám jen tak nedostává. Ať už díky městu, nebo díky vlastní hlavě…
Cesta k oltáři:
Nový opravený oltář - léto 2011
U hradu Houska je rozcestník. Podle něj se po červené značce vydáte směr hrad Kokořín. Projdete zalesněnou částí, až se objevíte na krásné malebné louce, přičemž před vámi se začne tyčit Drnclík. Červená se dál stáčí a obchází kopec zleva. Pak následují dvě možnosti:
- Z východu objevíte cestu, která vede přímo až na vrchol. Je nejpříjemnější a nejklidnější.
- Vydáte se dál, až přijdete na rozcestí se zelenou, po které se vydáte doprava, abyste kopec obešli z jihu. Po asi 200 metrech se objeví nádherný příkrý sráz, po kterém se člověk může vyšplhat až na vrchol.:-)
S pozdravem Airis